Rychtaříková - kritika a zdravé sebevědomí
„proč je nám kritika tak nepříjemná?“
(str. 11)
…
Je pravda, že ne všichni lidé se z kritiky hned osypou. Ale valná většina ano.
(str. 11)
…
Proč některé lidi kritika nervuje, a některé ne?
=> je to v lidech
=> protože ji neumíme podat
=> protože lidé jsou při kritizování agresivní.
=> protože není konstruktivní…
(str. 11)
…
Většina z nás uzná, že kritika má řadu pozitivních aspektů – zpětná vazba, vím na čem jsem, vím, kde se stala chyba, zjistím, na čem pracovat, co opravit, co změnit…
(str. 12)
…
…přirozeným důsledkem kritiky má být vlastně … motivace, … sebevědomí člověka…
(str. 12)
…
Jedním z důvodů, proč je pro nás obtížné kritiku přijmout, je způsob, jakým jsme kritizováni.
(str. 12)
…
Na co se … soustředí správný Čech, když se mu dostane pod ruku něco, co je z 99 procent dokonalé? Ale samozřejmě. Na to jedno procento, kterému dokonalost chybí.
(str. 13)
…
Všichni, nebo valná většina z nás, jsme odmalička kritizováni. Velmi mnoho, velmi přísně a bohužel také – špatně kritizováni.
(str. 13)
…
Příliš mnoho kritiky, je-li ještě ke všemu špatně podaná, je nejspolehlivější cestou k nízkému sebevědomí.
(str. 13)
…
Pracovník vašeho oddělení má … tu smůlu nebo štěstí, že je už nějak nastavený. Proto je také kritizování tak obtížné. Pracujeme s lidmi, kteří mají svou vlastní historii … své zkušenosti a tedy i zažité, navyklé reakce na kritiku. … reakce lidí jsou vesměs automatické.
(str. 13)
…
Český táta … „Co jsi to zase provedl, chlapče! To bude peněz!“ … „To neumíš hrát pořádně? … dyť od začátku čutáš, jak nějaký nedochůdče“ … „Hrát fotbal neumíš a nikdy se to nenaučíš! … dyť ty neumíš nic! … nic pořádně neuděláš a o nic se ani nesnažíš!“
(str. 14)
…
Jaký div, že si český hoch, syn pravého českého tatínka (a maminky) v rozhodujícím okamžiku netroufne?
(str. 14)
…
Ne, nepřeháním. Bohužel … všichni jsme to přežili, ale je to nějaké měřítko?
(str. 15)
…
V pravěku, starověku, středověku prosím! … V těchto dobách bylo samotné přežití pro člověka úspěchem. A jeho hlavním cílem a posláním. Přežít a zabezpečit, aby budoucí generace pokud možno přežily také. … Nebylo, co dneska, a lidé se měli vesměs dost co otáčet, aby sehnali nějakou tu potravu, aby nepodlehli kdekteré chorobě a aby se nepovraždili navzájem. … priority byly poněkud jiné než naše. … život jednotlivce neměl valnou cenu. Život druhu, to ano. … Tak to bylo. A mělo to i svou logiku. Ale dneska?
(str. 15)
…
…uniká nám kvalita života. … na první pohled to vypadá, jako by nám o kvalitu šlo především. Když se ale ponoříte hlouběji, vidíte, nemůžete nevidět, že pravý opak je pravdou. Techniky a technologie. … Vedou techniky a technologie opravdu k příjemnějšímu životu? … Není snad v dnešní době mnohem více stresu, než dřív? A jsou snad v dnešní době lidé šťastnější, než dřív?…
(str. 15)
…
Život s minimální mírou strachu o přežití, protože ve společnosti, jako je naše, se o sebe umíme celkem slušně postarat.
(str. 15)
…
V životě … stále používáme tytéž strategie přežití, které dobře sloužily našim předkům. Používáme strategie, které jsou pět set nebo tisíc či dva tisíce let staré, a to přesto, že dnes už k tomu máme mnohem méně důvodů, než měli ti, kteří tady byli před námi.
(str. 16)
…
…za tím šíleným kritizováním, které se tolik podepisuje na našem sebevědomí a tudíž i na našich životech, není nic jiného, než dobrý úmysl. Ten nejlepší úmysl. A taky nevědomost.… Kritika je tady vlastně proto, aby nám pomohla přežít. Jak si jinak vysvětlit, že nás nejvíc a nejméně citlivě kritizují naši nejbližší? Rodiče, vychovatelé…
(str. 16)
…
Dělají to proto, aby nám – jak se domnívají – pomohli.
(str. 16)
…
Za každou kritikou a tedy i za tou uštěpačnou, shazovačnou či vzteklou není nic jiného, než … strach.
(str. 16)
…
Za nazlobenými, agresivními, jízlivými a manipulativními poznámkami našich bližních se ukrývá propletenec strachu a dobrého úmyslu. … Strach, že když naše dítě neudělá to a to, když se nebude chovat tak a tak, když nebude ve všem nejlepší … tak nepřežije.
(str. 16)
…
Naši rodiče převzali tento strach od svých a ti zase od svých. A stejně, jako strach o přežití přeskakuje z generace na generaci, táhne se celými rodovými liniemi … i způsob kritizování.
(str. 16)
…
Kdyby se jenom tohle a jenom trošku v populaci změnilo … namísto snižování sebevědomí bychom tu měli jeho růst. A namísto paralyzování druhých jejich motivaci.
(str. 16)
…
Není to paradox? Naši rodiče a i my v rolích rodičů, jsme kritizovali děti proto, aby měly snazší život a větší šance přežít, a přitom jsme jim – ze strachu a z nevědomosti – tyto šance naopak snížili, protože s nižším sebevědomím se přežívá hůř.
(str. 16)
…
…skoro všichni jsme – více méně zbytečně – vystavováni prostřednictvím útočné, zraňující kritiky velikému tlaku. A to od dětství. A také všichni nebo skoro všichni máme nižší sebevědomí.
(str. 16)
…
…dědičná kritika je shazovačná, tvrdá, ponižující, dusící sebevědomí.
(str. 16)
…
Když se někdy rozčílíte a „svého“ člověka seřvete, nebo jste na něj ostří, co je za tím? … Proto, že ho chcete postrašit? … Nebo pro vlastní radost, jen tak, že se vám to líbí? Nebo proto, že chcete dát najevo převahu? … Pokud se člověk rozčílí, je za tím strach. … A pokud člověk musí druhého strašit nebo pokud si chce řevem zajistit převahu, je za tím … opět strach.
(str. 16 – 17)
…
…jak se cítíte vy osobně, když na vás někdo vyvíjí příliš veliký tlak? … Pracujete potom lépe? Nebo průměrně? Nebo snad hůř?
(str. 17)
…
Je tady mezi vámi někdo, komu by se hodilo zvýšit svoji sebedůvěru?
(str. 20)
…
Zdravé sebevědomí potřebuje i manažer, který chce používat kritiku jako nástroj motivace.
(str. 20)
…
Jak jste přišli na to, že egocentrismus, arogance, agresivita, neústupnost, tvrdá síla a bezohlednost jsou známkami vysokého sebevědomí?
(str. 21)
…
To, čemu se říká „tvrdá“ síla – agresivita, prosazování sebe sama za každou cenu, neústupnost, neochota druhým naslouchat, potřeba vždy a za každých okolností mít pravdu, vyhrát, převálcovat druhého – „tvrdá“ síla není známkou dobrého sebevědomí, ale naopak.
(str. 22)
…
Člověk, který se musí prosazovat „tvrdě“, to patrně jinak neumí. Neumí druhé přesvědčit a zůstat s nimi zadobře, neumí navazovat a vytvářet uspokojivé, rovnoprávné vztahy.
(str. 22)
…
A co způsobí „tvrdá“ síla? Odpor, nechuť, nepřátelství…
(str. 22)
…
Agresivní, neustále se prosazující jedinci, arogantní a egocentričtí lidé jsou možná nejméně sebevědomými lidmi vůbec.
(str. 22)
…
Příliš silně vyvinuté „sebevědomí“ může kromě jiného svádět k lehkomyslnosti. Extrémně „sebejistí“ lidé často jednají naivně bezstarostně.
(str. 22)
…
Projevy pocitů méněcennosti v kontaktu s lidmi
- Plachost
- Rozpaky
- Přehnaná skromnost
- Velká ješitnost
- Silná potřeba po uplatnění
- Přílišná touha po pochvale a uznání
- A další
(str. 22)
…
TYPICKÉ REAKCE NA POCITY MÉNĚCENNOSTI
Rezignace – … jsou takzvaně pasivní. … do ničeho se nehrnou, nevystrčí hlavu z davu, brání se nebo přímo odporují změnám. … Máme sklon je podceňovat a podezírat z lenosti. … To, co se nám jeví jako prostá lenost, je ve skutečnosti nedostatek sebevědomí, spojený s pocity méněcennosti.
(str. 23)
…
…je velkou chybou, když pasivní jedince necháme jejich osudu. Protože se připravujeme o … pracovní výkon. … Je to něco, co úzce souvisí s kritikou. A taky s motivací. … Kdo rezignuje, ten se v podstatě vzdává.
(str. 23)
…
Kompenzace
Většina lidí přistupuje ke svým uvědomovaným či neuvědomovaným, domnělým či skutečným slabinám tak, že kompenzují. … přímá kompenzace = např. Demosthenes, athénský politik, který přes silnou vadu řeči (koktal) vystudoval rétoriku, a posléze se stal nejslavnějším řečníkem antického Řecka. … = na to, co mi nejde, se soustředím, až se v tom zdokonalím natolik, že na mě potom jen tak někdo nemá.
(str. 23)
…
Kompenzace nepřímá je … pokud se člověku v některé oblasti nedaří, zaměří se na oblast jinou, pokud možno takovou, ke které má vlohy.
(str. 24)
…
„Jako-sebejistota“
Projevem „jako-sebejistoty“ jsou klamavé manévry. … Lidé … si obvykle svých pocitů méněcennosti nejsou vědomi, své slabé stránky si nepřipouštějí. … jednají neústupně, vychloubačně, agresivně, snaží se přehnaně imponovat, vždy musí stát v čele a často se u nich setkáváme s umíněností a vzdorem.
(str. 24)
…
Každý člověk trpí více či méně silnými pocity méněcennosti. … Lidé, kteří se musí za každou cenu prosadit, nejsou o nic více sebevědomí než ti, kteří se jakéhokoli prosazování vzdali.
(str. 24)
…
Sebejistotu nelze předstírat, nebo aspoň ne dlouho. Buďto ji máme nebo ne. Proto je dobré na ní soustavně pracovat.
(str. 24)
…
Sebejistotu lze zvýšit!
(str. 25)
…
Mít nižší sebevědomí, zvlášť v podmínkách, ve kterých jsme vyrůstali, není žádná ostuda.
(str. 25)
…
Přiměřenou míru sebejistoty potřebujeme i při umění kritizovat.
(str. 25)
…
Mít nižší sebevědomí není ostuda. Přiznat si to je známkou odvahy a zralosti.
(str. 25)
…
Dalším krokem je rozhodnout se. Nemá cenu pracovat na něčem, pro co jsme se pevně nerozhodli. … Když nejsme rozhodnutí, při první překážce to vzdáme.
(str. 27)
…
Co je potřeba si uvědomit? No asi to nepůjde zas tak rychle.
(str. 27)
…
Když si spočítáme, kolik let jsme byli zvyklí se nějakým způsobem chovat, například komunikovat, je nasnadě, že to nemůžeme jen tak přes noc zapomenout.
(str. 27)
…
Ke zvýšení sebejistoty je potřeba trpělivosti, vytrvalosti a… motivace. … Jaká je objektivní míra motivace, když s něčím začínáme? Vysoká. … A co se s ní děje postupem času? Snižuje se! Klesá!
(str. 27)
…
Motivace má tendenci se snižovat, a právě proto je pevné rozhodnutí tak důležité. … když … namísto pevného rozhodnutí „Dám se do toho a dokážu to!“ … je … vágní, nesmělé a opatrnické: „Zkusím to, třeba se to povede.“, budeme mít tendenci to vzdát hned, jakmile naše nadšení vyprchá. … vyprchá zákonitě je to přirozené … a jednak se nám zpočátku nebude zas tak moc dařit. A co je přirozeným důsledkem nezdaru? Ztráta motivace.
(str. 27)
…
Pokud se týká změn osobnosti, nemá cenu začít pracovat na něčem, …, pokud jste se pro to nerozhodli, pokud necítíte, že to skutečně chcete.
(str. 28)
…
Když se člověk rozhodně na sobě pracovat, může dokázat prakticky cokoli. Všechno se dá změnit, slabé stránky přeměnit na silné, nebo alespoň v průměrné, silné ještě více rozvinout, cokoliv nám škodí, omezit či vynulovat. Ale nejde to rychle.
(str. 28)
…
Udržet dlouhodobě – někdy k určité změně potřebujeme i několik let – vysokou motivaci je prakticky nemožné.
(str. 28)
…
Co jsme do života nedostali – od rodičů, od vychovatelů, zkrátka od společnosti – to si musíme obstarat sami. … Své sebevědomí buď zvýšíme sami, nebo zůstane, jaké je.
(str. 29)
…
Rychtaříková, Y.: Kritikou a pochvalou k vyšší motivaci zaměstnanců, Grada Publishing, a.s., Praha 2008, ISBN: 978-80-247-2100-2