Martin Seligman - NAUČENÝ OPTIMISMUS (část 1.) - naučená bezmoc

Ležel jsem v houpací síti a listoval si v jeho Úvodu do psychoanalýzy (S. Freuda). Když jsem se dostal k místu, kde mluví o lidech, jímž se často stává, že jim vypadaly všechny zuby, hned jsem se poznal. Také jsem měl takové sny! Jejich interpretace mě uzemnila. Podle Freuda sny o vypadaných zubech symbolizují kastraci a vyjadřují provinilé pocity z masturbace. Snící má strach, že ho otec potrestá kastrací za hřích masturbace. Udivilo mě, že mě Freud tak dobře zná. Tehdy jsem netušil, že Freud, aby vzbudil ve čtenáři tento dojem, využil častého snu o zubech v době dospívání spolu s ještě častějším výskytem onanie v tomtéž období. Jeho vysvětlení zkombinovalo poutavou věrohodnost s dráždivými přísliby dalších odhalení, která budou následovat.

(str. 44)

…

…Pes se nejprve měl naučit přeskočit překážku, aby unikl šoku; jakmile to uměl, mohl být otestován, aby se vidělo, jestli bude stejně reagovat i na tón. Mělo to pro něj být jednoduché. Aby unikl ráně, stačilo přeskočit nízkou překážku v bedně. To se každý pes většinou rychle naučí.

Jenže tihle psi podle Overmiera jen leželi a kňučeli. Ani se nepokusili šokům uniknout. To samozřejmě znamenalo, že nebylo možné s pokusem pokračovat.

Když jsem Overmiera poslouchal a díval se na kňučící psy, došlo mi, že už nyní se stalo něco mnohem významnějšího, než co mohl přinést jakýkoli výsledek dokončeného pokusu: psi se v úvodní části experimentu náhodou naučili být bezmocní. Proto to vzdali.

(str. 46 – 47)

…

Jestliže se pes může naučit něčemu tak komplexnímu jako marnosti svého počínání, máme tu analogii k lidskému chování, jež může být zkoumána v laboratoři. Bezmoc je všude kolem nás – mezi chudinou, novorozenými dětmi i nepohyblivými pacienty otočenými obličejem ke zdi.

(str. 47)

…

Přestože jsem tehdy v laboratoři viděl naučenou bezmoc poprvé, hned jsem ji poznal. Jiní už ji viděli dřív, ale pokládali ji za nepříjemnost, ne za fenomén hodný studia.

(str. 47)

…

Vymysleli jsme experiment, který by ukázal, že zvířata se mohou naučit bezmoci. Nazvali jsme ho „triádovým“, protože pracoval se třemi skupinami „připoutanými“ k sobě.

První skupině jsme dali elektrický šok, před nímž bylo možné utéct: pes z této skupiny mohl čenichem strčit do desky, kterou elektřinu vypnul. Pes tedy měl kontrolu, protože jedna z jeho reakcí měla smysl.

Zařízení na šoky u druhé skupiny bylo „připoutané“ k tomu prvnímu: druhá skupina dostávala stejné rány jako první, ale ať udělala cokoli, nemělo to žádný efekt. Šok, který dostal pest z druhé skupiny, se vypnul, jedině když „připoutaný pes“ z první skupiny strčil do desky.

Třetí skupina žádné rány nedostávala.

Jakmile psi získali zkušenosti, byli přeneseni do pokusné bedny. Tam se mohli snadno naučit přeskočit přepážku, aby elektřině unikli. Vytvořili jsme tak hypotézu, že když se psi z druhé skupiny naučí, že nemá smysl cokoli dělat, prostě si lehnou a nebudou se snažit.

(str. 50 – 51)

…

„Organismy,“ řekl Solomon, když jsme za ním přišli prodiskutovat pokus, „se naučí reagovat jedině tehdy, když reakce přinese odměnu, nebo trest. V experimentu, který navrhujete, nebude reakce s odměnou ani trestem nijak souviset. Trest přijde bez ohledu na to, co zvíře udělá. Za takových podmínek podle žádné existující teorie učení nemůže učení proběhnout.“

(str. 51)

…

Pes, který se naučil, že elektřinu může vypnout, během několika vteřin zjistil, že může přeskočit překážku a utéct. Pes, který žádné rány nedostával, na to přišel také během několika vteřin. Ale pes, který se předtím marně snažil o cokoli, se utéct ani nepokoušel, i když mohl snadno vidět přes překážku do bezpečné části bedny. Raději kapituloval a jenom ležel, přestože mu bedna pravidelně dávala rány. Nikdy nepřišel na to, že před nimi může utéct jen tím, že přeskočí na druhou stranu.

(str. 52)

…

Opakovali jsme pokus v osmi trojicích. Šest z osmi psů v bezmocné skupině v bedně sedělo a ani se nehnulo, kdežto ani jeden z osmi psů ve skupině, která mohla šoky ovládat, se nevzdal.

(str. 52)

…

Zvířata se očividně mohou naučit, že jejich jednání nemá smysl a jakmile to pochopí, už se o nic nesnaží, zůstávají pasivní.

(str. 52)

…

Vzali jsme ústřední předpoklad teorie učení – že k učení dochází, jen když má reakce za následek odměnu nebo trest – a dokázali jsme, že je nepravdivý.

(str. 52)

…

Dva sotva opeření magisterští studenti tvrdili, že velký Skinner, guru behaviorismu, a všichni jeho následovníci se zmýlili ve svém základním předpokladu.

(str. 53)

…

Všechny vůdčí psychologické osobnosti se zabývaly behaviorismem a po dvě generace také získávaly veškeré respektované akademické pozice na poli učení. To všechno přesto, že behaviorismus byl dost nepravděpodobný. (Věda často dokáže dlouho těžit z nepravděpodobného.)

(str. 53)

…

Hlavní idea behaviorismu je, stejně jako u freudismu, kontraproduktivní (jde proti zdravému rozumu). Behavioristé trvali na tom, že lidské chování je určováno pouze odměnami a tresty z minulosti. Činy, které byly odměněny (třeba úsměv, na nějž někdo reagoval pohlazením), byly opakovány, kdežto trest od opakování odrazoval. Nic víc.

(str. 53 – 54)

…

Behaviorismus má velmi optimistický pohled na lidskou bytost, podle nějž je jakýkoli proces naprosto jednoduchý: chcete-li změnit člověka, změňte jeho životní prostředí. Lidé páchají zločiny, protože jsou chudí, takže když zrušíme chudobu, zmizí kriminalita. Chytíte-li zloděje, můžete ho přeučit tím, že změníte podmínky jeho života. Potrestáte ho za krádež a odměníte za konstruktivní chování. Předsudky jsou způsobeny tím, že neznáte toho, vůči němuž je máte, takže k jejich překonání stačí dotyčného poznat. Hloupost je způsobena nedostatečnou informovaností a lze ji zapudit všeobecným vzděláváním.

(str. 54)

…

Není náhoda, že dvě země, v nichž behaviorismus kvetl – Spojené státy a Sovětský svaz –, jsou přinejmenším kolébkou rovnostářství. „Všichni lidé jsou si rovni“ a „Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“ jsou ideologické základy behaviorismu i amerického a sovětského politického systému.

(str. 55)

…

Vezměte si, jak behavioristé vysvětlují chování potkana mačkajícího páčku, aby dostal krmení: laboratorní potkan, který získal žrádlo, protože stiskl páčku, ji bude mačkat dál, protože spojení mezi stisknutím páčky a krmením bylo posíleno odměnou. Nebo jak behavioristé vidí lidskou práci: člověk chodí do práce jen proto, že za to v minulosti dostal odměnu, ne proto, že by měl odměnu očekávat. Myšlenky člověka nebo potkana v behavioristickém pohledu na svět neexistují a nemají žádnou kauzální roli. My jsme tvrdili, že je to obráceně: potkan očekává, že po stisknutí páčky dostane krmení, člověk očekává, že za práci dostane zaplaceno. Domnívali jsme se, že nejdobrovolnější chování je motivováno očekáváním určitého výsledku.

(str. 55)

…

Co se týká naučené bezmoci, věřili jsme se Stevem, že psi zůstali nečinně ležet, protože se naučili, že nemá smysl se snažit. Protože očekávali, že jejich činy nebudou mít v budoucnosti žádný účinek. Jakmile se u nich toto očekávání vytvořilo, už nic nepodnikali.

(str. 55)

…

Pasivita může mít dva zdroje. … Stejně jako staří lidé v pečovatelských domech se můžete naučit být pasivní, jestliže se to vyplácí. Personál je k vám milejší, když jste poslušní a ničeho se nedožadujete. Nebo začnete být pasivní, protože jste kapitulovali a domníváte se, že ani poslušnost, ani neustálé dožadování se něčeho nikam nepovede.

(str. 56)

…

Behaviorismus … tvrdí, že zvíře nebo člověk se dokážou naučit jednu jedinou věc, a sice akci (řečeno po našem motorickou odpověď); nikdy se nemůžou naučit myšlenku nebo očekávání.

(str. 56)

…

…Steve Maier vymyslel skvělý test: „Necháme psy projít procesem, který je má podle behavioristů naučit naprosté bezmoci. Když tvrdí, že psi dostávají odměnu za nehybné sezení, tak je za to odměníme. Kdykoli zůstanou sedět pět vteřin, vypneme elektřinu.“ Test by jednoduše schválně dělal to, co se podle behavioristů dělo náhodou.

Behavioristé by předpověděli, že odměnou za nehybné sezení vychováme nehybně sedícího psa.

…Podle nás: naučí se, že můžou elektřinu zastavit, když zůstanou pět sekund nehybně sedět. Takže si řeknou: a hele, já to můžu ovládat. A podle naší teorie, jakmile získají kontrolu, nikdy se nestanou bezmocní.

(str. 57)

…

Většina psů z připoutané skupiny zůstala prostě ležet, jak předpovídali behavioristé i my. Psi z bezšokové skupiny zůstali neovlivnění. Co se sedící skupiny týče, jakmile se zvířata dostala do pokusné bedny, několik vteřin zůstala sedět a čekala, až se šoky vypnou. Protože k tomu nedošlo, psi chvíli poskakovali a snažili se přijít na jiný pasivní způsob vypnutí elektřiny. Brzy jim došlo, že to nepůjde, a okamžitě přeskočili přepážku.

(str. 59)

…

Zjistili jsme se Stevem Maierem, jak lze naučit bezmoc. Budeme ji však umět také vyléčit?

(str. 60)

…

Pracovali jsme na prevenci a objevili jsme fenomén, jejž jsme nazvali „imunizací“: naučíte-li se předem, že záleží na vaší reakci, už se bezmoci nenaučíte. Dokonce jsme objevili, že psi, kteří se to naučili už ve štěněčím věku, jsou proti bezmoci naočkovaní na celý život.

(str. 60)

…

Teasdaleovým řešením bylo zajímat se o to, jak si lidé vysvětlují nepříjemnosti, jež se jim stanou. Lidé, kteří je vysvětlují určitým způsobem, jsou kořistí bezmocnosti. Naučíme-li je, jak vysvětlení změnit, můžeme je vyléčit z deprese.

(str. 76)

…

Bernard Weiner … na konci 60. let … jeho přístup šel proti tehdejším domněnkám ohledně úspěchů, klasické demonstraci efektu částečného posilování. Částečné zpevňování je starý známý jev z teorie učení. Dáte-li potkanovi krmení, kdykoliv zmáčkne páčku, říká se tomu „nepřetržité zpevňování“; poměr námahy k námaze je jedna ku jedné, za každé stisknutí dobrota. Když pak potkanovi žrádlo dávat přestanete (aby jeho chování „vyhaslo“), stiskne páčku třikrát nebo čtyřikrát a pak toho nechá, protože z velkého kontrastu pochopí, že už nic nedostane. Pokud však bude poměr odměny a námahy jiný, takže potkan dostane dobrotu třeba jen za každé páté nebo desáté stisknutí („přerušované zpevňování“), bude při vyhasínání mačkat páčku třeba stokrát, než to vzdá.

Tento efekt byl poprvé demonstrován ve 30. letech. Byl to jeden z experimentů, který upevnil pozici B. F. Skinnera a udělal z něj vládce behavioristů.

(str. 77)

…

Přerušované zpevňování však fungovalo u potkanů a holubů, kdežto u lidí moc úspěšné nebylo.

(str. 77 – 78)

…

Weiner dostal nápad, proč to u lidí nefunguje: ti, kteří se domnívali, že vyhasínání je nastálo (řekli si třeba „ten experimentátor mi nechce dávat odměny“), se hned vzdali, kdežto ti, kteří se domnívali, že je to jen dočasné („ten krám na odměny má nějakou poruchu“), se snažili dál, protože doufali, že se situace změní a odměny se vrátí.

Když Weiner pokus provedl, výsledky jeho předpoklad potvrdily. Šlo o to, jak si lidé situaci vysvětlili; samotný způsob zpevňování, jenž na ně byl uplatněn, nehrál roli.

(str. 78)

…

Náš přístup čerpal z atribuční teorie Bernarda Weinera, ale ve třech věcech se od ní lišil. Za prvé nás zajímaly vysvětlovací zvyky, ne jen samotné vysvětlení, jímž si člověk obhájí jedno jediné selhání. Tvrdili jsme, že existuje vysvětlovací styl: všichni máme takový styl, jímž se díváme na příčiny, a dostaneme-li možnost, aplikujeme tento zvyk na svůj svět.

Za druhé, kde Weiner mluvil o dvou dimenzích – trvalosti a personalizaci –, jsme my představili ještě jednu – univerzálnost.

Za třetí, Weinera zajímaly úspěchy, nás duševní choroby a terapie.

(str. 81)

…

Někteří lidé – ti, kteří se snadno vzdají – pravidelně říkají věci jako: „Je to ve mně, bude to trvat věčně, zničí to všechno, do čeho se pustím.“ Ti druzí, odolnější, mají jiný názor: „Bylo to okolnostmi, zase to rychle přejde, a kromě toho, život není jen o tom.“

(str. 82)

…

Váš vysvětlovací styl je víc, než jen slova vycházející z vašich úst. Je to navyklé myšlení, které jste se naučili v dětství a během dospívání. Váš vysvětlovací styl přímo pramení z vašeho pohledu na vaše místo ve světě – buď si myslíte, že máte určitou cenu a zasloužíte si jen to dobré, nebo jste bezcenní a nemá smysl se o nic snažit. Buď jste optimista, nebo pesimista.

(str. 82 – 83)

…

TRVALOST: Lidé, kteří se snadno vzdají, věří, že příčiny špatných událostí jsou trvalé. To špatné přetrvá a bude jejich život navždycky ovlivňovat. Lidé, kteří vzdorují bezmoci, věří, že příčiny nesnází jsou dočasné.

(str. 83)

…

Jestliže používáte při přemýšlení o nesnázích slova jako vždycky a nikdy, je váš styl trvalý, pesimistický. Jestli je to spíš někdy  a  poslední dobou a špatné události svádíte na podmínky, jež se mohou změnit, je váš styl optimistický.

(str. 84)

…

Selhání přivodí každému alespoň chvilkovou bezmoc. Je to jako rána do břicha. Bolí to, ale bolest přejde – u některých lidí téměř okamžitě.

(str. 84 – 85)

…

Optimistický styl vysvětlení dobrých událostí je přímým opakem optimistického vysvětlení těch špatných. Lidé, kteří věří, že dobré události mají trvalé příčiny, jsou optimističtější než lidé, kteří myslí, že jsou jen dočasné.

(str. 85)

…

Optimističtí lidé vysvětlují dobré události trvalými příčinami: svým nadáním, schopnostmi, něčím, co platí vždycky. Pesimisté jmenují dočasné příčiny: nálady, momentální snahu, něco, co je jen někdy.

(str. 85)

…

Lidé, kteří věří, že dobré události mají trvalé příčiny, se po úspěchu snaží ještě víc. Ti, kterým příčiny připadají dočasné, se mohou vzdát, i když uspějí, protože si myslí, že to byla náhoda.

(str. 86)

…

UNIVERZÁLNOST: Trvalost má co dělat s časem, univerzálnost s rozsahem. … Někteří lidé umějí potíže odložit stranou a žít dál, jako obvykle, i když některý důležitý aspekt – ať už práce, nebo třeba milostný život – trpí. Jiní vykrvácejí ze sebemenší rány. Přijde jim to jako katastrofa. Stačí, aby se přerušilo jediné vlákno, a rozpáře se celá tkanina.

Lidé, kteří mají pro svá selhání všeobecné vysvětlení, se obecně snadno vzdají ve všech oblastech života, i když je nesnáz zasáhne jen v jedné. Lidé, kteří mají konkrétní vysvětlení, jsou bezmocní v oblasti, ve které selhali, ale v ostatních pokračují jako dřív.

(str. 87)

…

Trvalá vysvětlení špatných událostí mají za následek dlouhodobou bezmoc, kdežto dočasná vysvětlení plodí spíš odolnost.

(str. 88)

…

Optimistický vysvětlovací styl dobrých událostí je opakem toho pro špatné události. Optimisté věří, že špatné události mají konkrétní příčiny, kdežto dobré události prospějí všemu, co optimista dělá; pesimista si myslí, že všechno špatné má všeobecnou příčinu a to dobré je způsobeno konkrétními faktory.

(str. 89)

…

Jakou máme naději, záleží na dvou dimenzích našeho vysvětlovacího stylu: univerzálnosti a trvalosti. Hledat dočasné a konkrétní příčiny neúspěchů je uměním naděje, protože dočasné příčiny omezují bezmoc v čase a ty konkrétní ji omezují na původní situaci.

A druhou stranu, trvalé příčiny posunují bezmoc daleko do budoucnosti a univerzální ji rozšiřují na všechno vaše snažení. Hledat trvalé a univerzální příčiny neštěstí je metoda zoufalství.

(str. 90)

…

PERSONALIZACE: Když se vám stane něco nemilého, můžete to klást za vinu sobě (internalizovat), nebo ostatním lidem či vnějším podmínkám (externalizovat).

Lidé, kteří obviňují sebe, mají kvůli tomu nízké sebevědomí. Domnívají se, že jsou bezcenní, nemají žádný talent a nejsou hodní lásky.

Lidé, kteří obviňují vnější podmínky, nepřijdou o sebevědomí, když se jim něco přihodí. Mají se raději, než lidé, kteří ze všeho obviňují sebe.

(str. 92)

…

Personalizace je jediná dimenze, která se dá snadno předstírat. Když vás požádám, abyste o svých problémech mluvili externím stylem, dokážete to, i kdybyste jinak všechno internalizovali. Můžete klidně předstírat, že svádíte všechny své problémy na ostatní. Pokud však patříte mezi pesimisty a já vám řeknu, abyste svým potížím dali dočasné a konkrétní příčiny, nebudete vědět, jak na to.

(str. 93)

…

Lidé, kteří věří, že si to dobré přivodili sami, se mají raději, než lidé, kteří se domnívají, že všechno dobré pramení z okolí nebo od jiných lidí.

(str. 94)

…

Jak správně svádět vinu na ostatní?

(str. 96)

…

Některé psychologické doktríny narušili naši společnost tím, že pomohly podrýt osobní odpovědnost: zlo je jen špatně označené šílenství, kdo se neumí chovat, má neurózu, „úspěšně vyléčení“ pacienti se vyhýbají povinnostem k rodině, protože jim to nepřináší osobní naplnění. Otázka zní, jestli změna přístupu k selhání z interního na externí … podkope vaši zodpovědnost.

(str. 96)

…

Nemyslím si, že by lidé měli změnit všechny své interní názory na externí. Existuje však jeden stav, v němž to učinit lze: deprese. … lidé s depresí si většinou myslí, že jsou za špatné události mnohem odpovědnější, než tomu ve skutečnosti je.

(str. 96)

…

Musíme se vypořádat s ještě hlubší otázkou: proč by se lidé vůbec měli hlásit k odpovědnosti za svá selhání? Odpověď podle mě zní, že chceme, aby se lidé změnili, a víme, že k tomu nedojde, pokud nepřijmou odpovědnost.

Chceme-li, aby se někdo změnil, dimenze personalizace není tak důležitá jako dimenze trvalosti. Pokud si myslíte, že příčina vašeho selhání je trvalá – jste hloupí, nemáte dost talentu, jste oškliví –, neuděláte nic, abyste to napravili. Nepokusíte se zlepšit.

(str. 96)

…

…budete nepřiměřeně smutní. Nebude vás bavit život. Bude pro vás těžké pustit se do nějaké nové výzvy. Budoucnost uvidíte černě. A takhle se budete cítit klidně několik týdnů nebo i měsíců. Nejspíš už jste se tak mockrát cítili; většina lidí to zažije. Je to tak časté, že se to v učebnicích nazývá normální reakcí.

(str. 92)

…

Ačkoli jsou chmury způsobené problémy běžné, neznamená to, že by takový život byl přijatelný. Jestliže použijete odlišný vysvětlovací styl, budete si v nepříjemných situacích umět lépe poradit a nedovolíte jim, aby vám přivodily depresi.

(str. 98)

…

Symptomy naučené bezmoci lze přivodit různými způsoby. Porážka a neúspěch vyvolaly stejné příznaky jako neovladatelné události. …Naučená bezmoc se zdála být jádrem porážek a neúspěchů.

(str. 120)

…

Naučenou bezmoc bylo možné vyléčit tím, že jste subjektu ukázali, že jeho jednání teď už bude fungovat. Také subjekt naučit, aby o příčině neúspěchu přemýšlel jinak. Je možné uplatnit i prevenci, ještě než dojde ke zkušenosti s bezmocí, pokud se subjekt předem naučí, že jeho jednání má smysl. Čím dřív v životě se to naučíte, tím spolehlivěji jste proti bezmoci naočkováni.

(str. 120)

…

Seligman, M., E., P.: Naučený optimismus – Jak změnit své myšlení a život, BETA, s.r.o., 2013, ISBN: 978-80-7306-534-8