Martin Seligman - Naučený optimismus (část 5.) - SPORT, POLITIKA, NÁBOŽENSTVÍ A KULTURA
SPORT
…jak „agónie porážky“ a „radost z vítězství“ skutečně fungují?
(str. 256)
…
…může mít vůbec tým, tedy skupina jedinců vysvětlovací styl? … V minulosti se ukázalo, že pesimističtí jednotlivci si vedou hůř, ale existuje také pesimistická skupina? A daří se takovému týmu hůře?
(str. 256)
…
Když to (Mets) nešlo, bylo to jen protentokrát, mohl za to soupeř, nebyla to naše vina. Jde o učebnicový příklad optimistického vysvětlovacího stylu ve sportu.
(str. 260)
…
…portrét výjimečně nadaného týmu s pesimistickým vysvětlovacím týmem („neumíme odpalovat“, „Co čekáte? Má o 3800 odpalů víc než já“, „je to v hlavě. Moc jsme se uvolnili“…)
(str. 261)
…
Naše teorie tvrdí, že tým, který si v sezoně vede dobře navzdory mizernému vysvětlovacímu stylu, musí být extrémně talentovaný, aby to vyrovnal.
(str. 261)
…
Optimistické týmy si vedou lépe, než by se zdálo z jejich výsledků z předchozího roku, a pesimistické jsou na tom hůř. Pod tlakem optimistické týmy odpalují dobře a pesimistické špatně.
(str. 262)
…
Vysvětlovací styl týmu jednoznačně napovídá, jak si hráči v příští sezoně po prohraných zápasech poradí s body v těch dalších. Optimistické týmy ho vyrovnají častěji než pesimistické. Tento efekt optimismu překonává „kvalitu“ týmu.
(str. 266)
…
(dvě studie – baseballových i basketbalových týmů dohromady ukazují na):
- Nejen jednotlivci, i týmy mají smysluplný a měřitelný vysvětlovací styl
- Vysvětlovací styl předpovídá, jak si tým povede, a to mnohem lépe, než to, jak je tým „dobrý“
- Úspěch na hřišti je předpovězen optimismem
- Neúspěch na hřišti je předpovězen pesimismem
- Vysvětlovací styl ukazuje, jak tým funguje pod tlakem – po prohře nebo v posledních směnách vyrovnaných zápasů.
(str. 266)
…
(trenéři) hodnotili výkon všech plavců po celou sezonu jako „horší než jsem čekal“, nebo „lepší než jsem čekal“. Plavci také hodnotili sami sebe a bylo jasné, že jsou s trenéry na jedné vlně, protože hodnocení se dokonale shodovalo. Já jsem jen sečetl, kolikrát za sezonu padlo „horší než jsem čekal“. Pesimisté zaplavali nečekaně mizerně dvakrát častěji než optimisté. Optimisté naplnili svůj plavecký potenciál, kdežto pesimisté zůstali pod ním.
(str. 270)
…
Abychom to ověřili, nasimulovali jsme porážku za kontrolovaných podmínek. Na konci sezony jsme nechali každého plavce, aby zaplaval na plný výkon svou nejlepší disciplínu. …pak mu řekli, že jeho čas byl 1,5 až 5 sekund (podle dráhy) horší, než ve skutečnosti. … Zvolili jsme takové „selhání“, protože jsme věděli, že bude hodně nepříjemné (jeden plavec po oznámení času dvacet minut seděl v rohu a pohupoval se jako dítě), ale nebude možné si všimnout, že je to fingované. Každý plavec si pak musel odpočinout a zaplavat znovu, jak nejrychleji dovedl. Jak jsme očekávali, pesimisté se zhoršili. Výkon dvou hvězd, které byly zároveň pesimisté, se na stovce metrů zhoršil o celé dvě sekundy, což je rozdíl mezi výhrou a posledním místem. Optimisté si buď čas udrželi, nebo byli dokonce rychlejší… Někteří optimisté zrychlili o dvě až pět sekund, opět dost na to, aby je to z posledního místa posunulo na první. Po pokusu jsme plavcům samozřejmě všechno prozradili.
(str. 270)
…
Sportovcům se pod tlakem vede lépe. Jsou-li optimisté, snaží se ještě víc a porážka je nezlomí.
(str. 271)
…
CO BY MĚL VĚDĚT KAŽDÝ TRENÉR
- Optimismus není něco, co o sobě intuitivně víte. Test atribučního stylu měří něco, co sami změřit nemůžete. Předpovídá úspěch lépe, než úsudek zkušeného trenéra a bookmakerů.
- Optimismus vám řekne, kdy bude lepší dát přednost určitým hráčům před jinými. Představte si důležitý štafetový závod. Máte rychlého běžce, který je však pesimista a poslední individuální závod prohrál. Nahraďte ho. Pesimisty používejte jen poté, co dosáhli úspěchu.
- Optimismus vám řekne, koho si vybrat. Jestliže jsou dva uchazeči podobní talentem, vyberte si optimistu. Z dlouhodobého hlediska se mu povede lépe.
- Z pesimistů můžete vytrénovat optimisty.
(str. 271)
…
ZDRAVÍ
(str. 273)
…
Madelon Visintainerová … vzala tři skupiny potkanů, jedné dala mírný šok, před nímž bylo možné utéct, druhé mírný šok, před nímž se utéct nedalo, třetí nedostala žádný šok. Den předtím však každému potkanovi vstříkla do slabin několik buněk sarkomu. Šlo o typ, který je vždy smrtící, pokud vyroste a imunitní systém zvířete ho nezničí. … použila přesně takový počet rakovinových buněk, který by za normálních podmínek zabil 50 procent potkanů.
Byl to velmi dobře vymyšlený pokus. Všechno fyzické bylo pod kontrolou: síla a trvání šoku, krmení, životní prostředí, počet rakovinových buněk. Rozdíl mezi třemi skupinami byl pouze v jejich psychickém rozpoložení. Pokud se skupiny budou lišit schopností zničit tumor, bude příčinou pouze psychika.
Během měsíce uhynulo 50 procent skupiny, která nedostala šok, což je normální podíl. U potkanů, kteří se naučili, že šok je možné vypnout stisknutím páčky, se u 70 procent jedinců tumor nerozvinul. U bezmocných potkanů, kteří neměli možnost šok vypnout, to bylo jen 27 procent.
Madelon Visintainerová se tedy stala prvním člověkem, který demonstroval, že psychický stav – naučená bezmoc – může způsobit rakovinu.
(str. 277 – 278)
…
Další z Madeloniných objevů se týkal potkaního dětství („odstávčetství“, kdybychom chtěli být přesní). Madelon zjistila, že potkani, kteří jako mláďata zažijí možnost kontroly, jsou v dospělosti proti rakovině imunní. Dala mláďatům šok, který mohla ovlivnit, druhé skupině neovlivnitelný šok a třetí žádný. Většina potkanů, kteří se v mládí naučili bezmoci, nedokázali v dospělosti překonat rakovinu, a většina potkanů, kteří mohli před šokem utéct, dokázala tumor zničit. Zkušenost z mladého věku ovlivnila, jak se dospělý jedinec vypořádal s nádorem. Možnost kontroly imunizovala, naučená bezmoc zvýšila riziko.
(str. 278 – 279)
…
Podle dogmatu mohly nemoc ovlivnit jen tělesné pochody, ne ty myšlenkové. … V době, kdy (Visintainerová) odevzdávala svou výjimečnou dizertační práci, už pomohla prokázat, že mysl může skutečně nemoci ovládat.
(str. 279 – 280)
…
Proč se tvrzení, že psychika ovlivňuje nemoci těla, setkává s takovým odporem? Odpověď odráží nejzašmodrchanější filozofický problém, jaký znám.
Ve vesmíru jsou jen dva druhy materie, tvrdil René Descartes, učenec ze sedmnáctého století: fyzická a mentální. Jak se vzájemně ovlivňují? Vidíme, že když jedna kulečníková koule narazí do druhé, donutí ji k pohybu. Ale jak způsobuje vůle pohnout rukou skutečný pohyb ruky? Descartes na to má svéráznou odpověď. Tvrdil, že mysl ovlivňuje tělo skrze pineální tělísko v mozku, jehož funkci dodnes zcela nerozumíme. Descartova odpověď je špatná a vědci a filozofové se od té doby snaží vyzkoumat, jakým způsobem ovlivňuje myšlenková materie tu tělesnou.
Descartes byl dualista. Věřil, že mysl může ovlivnit tělo. Časem vznikl opačný myšlenkový proud, který působí dodnes: materialismus. Jeho ctitelé věří, že existuje buď jeden druh substance, a to fyzický, nebo mentální, ale ta nemá žádný vlastní účinek. Téměř všichni moderní vědci a lékaři jsou materialisté. Do posledního dechu by bránili názor, že myšlenky a emoce tělo nijak neovlivňují. To je pro ně spiritualismus. Jakékoli tvrzení, že emocionální a kognitivní stav může ovlivnit tělo, naráží u materialistů na odpor.
(str. 280 – 281)
…
Otázky ohledně zdraví a naděje:
- Může naděje zachránit život? Můžou beznaděj a bezmoc skutečně zabíjet?
- V tomto materiálním světě, jak můžou naděje a bezmoc fungovat? Jakým mechanismem se záležitosti tak jasně duchovní může dotýkat záležitosti fyzické?
- Může změna způsobu myšlení a vysvětlovacího stylu zlepšit zdraví a prodloužit život?
(str. 281)
…
Imunitní systém, obrana organismu proti nemocem na buněčné úrovni, zaměstnává různé typy buněk, jež mají za úkol identifikovat a zabíjet nepřátele, tedy viry, bakterie a nádorové buňky. Jeden druh, lymfocyty typu T, rozeznává konkrétní choroboplodné zárodky, například spalniček, pak se rozmnoží a zárodky zahubí. Jiný druh, takzvaná zabíječská buňka, zabije všechno cizí, na co narazí.
Vědci sledující imunitní systém bezmocných potkanů zjistili, že zkušenost s neovlivnitelným šokem tento systém oslabuje. Lymfocyty T z krve bezmocných potkanů ztrácejí schopnost zabíjet vetřelce.
Tato zjištění ukazují, že naučená bezmoc neovlivňuje jen chování, sahá až na buněčnou úroveň a utlumuje imunitní systém. To znamená, že bezmocní potkani Madelon Visintainerové nebojovali s nádorem mimo jiné proto, že jejich obranyschopnost byla zkušeností s bezmocí oslabena.
(str. 282)
…
Co to znamená pro vysvětlovací styl? … Čím méně naučené bezmoci zakusíte, tím lepší bude váš imunitní systém. První způsob, jak může optimismus ovlivnit vaše zdraví, je prevence bezmoci a pohotovější obranyschopnost.
(str. 282)
…
Druhý způsob, jak optimismus navozuje dobré zdraví, je skrze dodržování životosprávy a vyhledávání lékařské pomoci.
(str. 283)
…
Třetí způsob, jak optimismus ovlivňuje zdraví, se týká prostého počtu negativních událostí, na něž v životě narazíme. Bylo statisticky dokázáno, že čím víc nepříjemných událostí člověk za určitou dobu zažije, tím víc bude nemocný.
(str. 283)
…
Kdo podle vás v životě častěji naráží na negativní události? Pesimisté. Protože jsou pasivnější, je menší pravděpodobnost, že něco podniknou, aby se takovým událostem vyhnuli nebo je zastavili, když už k nim dojde. … jestliže pesimisté zažívají víc nepříjemností a nepříjemnosti vedou ke zhoršení zdraví, pesimisté budou častěji nemocní.
(str. 284)
…
Poslední důvod, proč by optimisté měli být zdravější, se týká sociální podpory. Pro fyzické zdraví je důležité umět udržovat úzké přátelské a milostné vztahy. Lidé středního věku, kteří mají někoho, komu mohou uprostřed noci zavolat a svěřit se mu se svými problémy, jsou zdravější, než lidé bez přátel. Lidé, kteří nežijí v manželském svazku, jsou více ohroženi depresí, než páry. Dokonce i obyčejný sociální kontakt pomáhá proti nemocem. Lidé, kteří se izolují, když onemocní, svůj stav spíš zhorší.
(str. 284)
…
Materialisté vidí imunitní systém jako izolovaný od lidské psychiky. Věří, že psychické proměnné jako optimismus a naděje jsou stejně prchavé jako myšlenka, proto pochybují o vlivu pesimismu a smutku na imunitní systém.
Zapomínají, že imunitní systém je napojený na mozek a že stavy mysli, například naděje, jsou reflektovány určitými stavy mozku odrážejícími psychiku člověka. Tyto mozkové stavy pak ovlivňují zbytek těla. V procesu, jímž emoce a myšlenky ovlivňují nemoci, nehrají roli žádné záhady ani duchovno.
(str. 287 – 288)
…
Mozek a imunitní systém nejsou propojeny nervy, nýbrž hormony, chemickými přenašeči zpráv, které proplouvají krevním řečištěm a přenášejí emocionální stavy z jedné části těla do druhé. Bylo dobře zdokumentováno, že má-li člověk depresi, mění se mu mozek. Neurotransmitery, které přenášejí zprávy z jednoho nervu do druhého, se mohou vyčerpat. Jeden druh transmiterů, katecholaminy, se vyčerpává při depresi.
(str. 288)
…
Ukazuje se, že jsou-li vyčerpány katecholaminy, pak jiné chemické látky zvané endorfiny – tělem vytvořený morfin – zvyšují svou aktivitu. Buňky imunitního systému mají receptory, které jim sdělí hladinu endorfinů. Když jsou katecholaminy nízko, například při depresi, endorfiny se zvýší; imunitní systém si toho všimne a vypne se.
(str. 288)
…
… skupina australských výzkumníků (shromáždila) dvacet šest mužů, jejichž ženy zemřely na smrtelná zranění nebo nemoci. Přesvědčili je, aby jim dvakrát dali krev, nejprve týden po ženině smrti a pak znovu za šest týdnů. Výzkumníci se tak mohli podívat na imunitní systém v průběhu truchlení. Zjistili, že po manželčině smrti se mužům imunitní systém oslabil. Lymfocyty T se nemnožily tak rychle jako obvykle. Časem se imunita začala vzpamatovávat.
(str. 289)
…
Jestliže deprese a smutek dočasně snižují schopnost imunitního systému reagovat, pak by pesimismus, chroničtější stav, měl imunitu ovlivňovat dlouhodobě. … To by mohlo znamenat, že pesimisté mají obecně slabší imunitu.
(str. 289)
…
… jsme zjistili, že ani zdraví, ani úroveň deprese v době rozhovoru nepředpovídal imunitní reakci. Tu snižoval samotný pesimismus, bez přispění zdraví či deprese.
(str. 290)
…
Je možné, že by optimisté žili déle než pesimisté? Je možné, že máte-li v mládí optimistický vysvětlovací styl, budete po zbytek života zdravější? Na tuto otázku není snadné vědecky odpovědět.
(str. 290)
…
Za prvé jsme museli zjistit, jestli je vysvětlovací styl stejný po celý život. Má-li optimismus v mladém věku ovlivnit zdraví ve stáří, měla by být úroveň optimismu po celý život stejná.
(str. 291)
…
…dali jsme … inzerát do časopisů pro seniory, že hledáme lidi, kteří ještě mají své deníky z mládí. Ozvalo se nám třicet lidí a deníky nám půjčilo. Provedli jsme na nich obsahovou analýzu a vytvořili jsme profil jejich majitelů v mládí. Kromě toho nám všichni napsali esej o svém současném životě: o zdraví, rodině, práci. I ty jsme analyzovali a získali jsme vysvětlovací profil pro aktuální věk. Jak spolu oba profily souvisely?
(str. 291)
…
Zjistili jsme, že vysvětlovací styl pozitivních událostí se může během padesáti let zcela změnit. Tentýž člověk mohl v určitém období přičítat dobré události osudu a jindy svým schopnostem.
(str. 291)
…
Zjistili jsme ovšem, že vysvětlovací styl pro špatné události je během oněch padesáti let víceméně stabilní. Ženy, které si jako dívky psaly, že je kluci nechtějí, protože si to nezaslouží, si totéž psaly i po padesáti letech, když je nepřišla navštívit vnoučata. Způsob, jakým pohlížíme na špatné události – naše teorie tragédie – zůstává po celý život stejný.
(str. 291)
…
… bohatství ve věku dvaceti let nezaručuje zdraví ani úspěch. Mezi účastníky bylo hodně neúspěšných a nemocných: zažily rozvody, bankroty, předčasné infarkty, alkoholismus, sebevraždy a jiné tragédie – jeden z nich byl dokonce zavražděn.
(str. 294)
…
Někteří muži na univerzitě používali „zralou“ obranu – humor, altruismus, sublimaci. Jiní ne: když se s nimi například rozešla přítelkyně, uchýlili se k popírání, projekci a ostatním „nezralým“ obranným technikám. Ti, kteří byli ve dvaceti letech schopni zralých úvah, prožili mnohem úspěšnější a zdravější život. Kolem šedesátky nikdo z mužů, kteří používali zralou obranu, netrpěl chronickou chorobou, kdežto o něco více než jedna třetina druhé skupiny na tom byla v šedesáti zdravotně špatně.
To byla skupina, kterou jsme hledali. Z jejich mládí se dochovala prohlášení o příčinách, byli v té době úspěšní a zdraví, jejich stav byl celý život pečlivě sledován a nyní se nacházeli v pozdním středním věku. … Budou optimisté mezi nimi zdravější než pesimisté? Budou žít déle?
(str. 294)
…
Pesimisté byli postiženi chorobami středního věku brzo a vážněji než optimisté a rozdíly ve zdraví ve věku čtyřiceti pěti let už byly dosti patrné. Před tímto věkem nemá optimismus na zdraví vliv, do té doby na tom všichni muži byli stejně jako v mládí. Ve věku čtyřiceti pěti let však mužské tělo začíná chátrat. Jak rychle a jak moc, to se dá dobře předpovědět z pesimismu před dvaceti lety.
(str. 295 – 296)
…
Když jsme přidali několik dalších faktorů, například obranné techniky a fyzické a psychické zdraví z mládí, optimismus stále vynikal jako primární určovatel zdraví od pětačtyřiceti let po dalších dvacet roků. Tito muži právě vstupují do věku, kdy začnou umírat, a v příštím desetiletí proto uvidíme, jestli optimismus předpovídá nejen zdravější, ale i delší život.
(str. 296)
…
Existuje věrohodný řetězec, který začíná nepříjemnými událostmi a končí špatným zdravím.
Řetězec začíná určitou řadou negativních událostí – ztrátou, neúspěchem, porážkou. Tyto události mají za následek bezmoc. … každý na takové události reaguje alespoň dočasnou bezmocí a lidé s pesimistickým vysvětlovacím stylem dostanou depresi. Deprese vyčerpává katecholaminy a zvyšuje hladinu endorfinů. Endorfiny mohou snížit aktivitu imunitního systému. Tělo je neustále vystavenou patogenům, zárodkům nemocí, které imunitní systém normálně drží v šachu. Když je imunitní systém částečně odstaven nerovnováhou katecholaminů a endorfinů, patogeny mohou volně řádit. Objevují se nemoci, někdy životu nebezpečné.
Každý článek tohoto řetězce lze otestovat a pro každá už máme důkazy jeho fungování.
(str. 296 – 297)
…
Na každý článek takového řetězce můžeme uplatnit terapii a prevenci.
(str. 297)
…
Jen málo lidí by uvěřilo, že psychologická terapie vyléčí rakovinu. Ostatní kolegové by to brali za šarlatánství, facku zavedené medicínské léčbě. A nic nedokáže zničit tvrdě vypracovanou reputaci opatrného vědce jako nařčení ze šarlatánství. Psychoterapie, která léčí nemoci těla?
(str. 298)
…
Pacienti podstupovali i běžnou chemoterapii a ozařování. Kromě toho chodili po dvanáct týdnů každý týden na upravenou kognitivní terapii. Tu jsme vyvinuli tak, aby neléčila depresi, ale vyzbrojila pacienty novými způsoby přemýšlení o ztrátách: učili se rozeznávat utkvělé myšlenky, rozptýlit se, oponovat pesimistickým vysvětlením. Ke kognitivní terapii jsme přidali relaxační trénink pro lepší zvládání stresu. Měli jsme i kontrolní skupinu pacientů s rakovinou, která docházela na chemoterapii a ozařování, nikoli však na kognitivní terapii a relaxační trénink.
(str. 299)
…
U pacientů, kteří chodili na kognitivní terapii je neskutečně zvýšená aktivita zabíječských buněk. U kontrolních skupin ani náhodou.
(str. 299 – 300)
…
Stručně řečeno, kognitivní terapie posiluje imunitní systém, přesně jak jsme doufali.
(str. 300)
…
Seligman, M., E., P.: Naučený optimismus – Jak změnit své myšlení a život, BETA, s.r.o., 2013, ISBN: 978-80-7306-534-8