Martin Seligman - Naučený optimismus (část 8.) - flexibilní optimismus
„Naděje“ je to s křídly,
Co hnízdí uvnitř nás
A pěje píseň beze slov
A stále zvedá hlas.
Emily Dickinsonová
Báseň č. 254 (kolem r. 1861)
(str. 431)
…
…výskyt deprese se od druhé světové války zvětšuje. Dnešní mladí lidé mají desetkrát vyšší pravděpodobnost než jejich prarodiče, že upadnou do těžké deprese, která si vybírá zvlášť velkou daň mezi ženami a mládeží. Zatím nemáme náznak, že by se epidemie zmírňovala…
(str. 432)
…
Abych mohl vysvětlit, proč je nyní deprese tak častá a proč moderní život v rozvinutých zemích ohrožuje své děti zničující chorobou, chci se nejprve podívat na dva děsivé trendy – rozmach našeho já a úpadek všeobecného dobra.
(str. 433)
…
ROZMACH „JÁ“
Společnost, v níž žijeme, klade velký důraz na já. Radosti i strasti, úspěchy a selhání jednotlivce jsou brány s bezprecedentní vážností. Naše ekonomika díky individualismu kvete. Naše společnost propůjčuje já moc, kterou nikdy nemělo: změnit sebe, dokonce svůj způsob myšlení. Tohle je éra volní kontroly. Já se rozšířilo natolik, že bezmoc jedince je pokládána spíš za něco, co by se mělo léčit, než za něco, co se dá v životě čekat a musí to být přijato.
(str. 433)
…
Když na přelomu 19. a 20. Století vznikla pásová výroba, … mohli jsme kupovat ledničky jen bílé, protože pro výrobní linku bylo ziskovější nechat všechny lednice natřít stejnou barvou. V 50. letech, na úsvitu tranzistorových rádií a základní strojové inteligence, se objevila možnost volby, protože nechat ozdobit každou stou ledničku broušenými kamínky bylo stejně výdělečné, pokud se pro ně našel trh. Strojová inteligence otevřela velký trh se zakázkovými řešeními, jenž těžil z individuálních preferencí. Modré džínsy už nejsou jen modré, vyrábějí se v mnoha barvách a stovkách střihů. Protože si můžete vybrat, nabízejí se vám desítky milionů modelů nových aut. Aspirin existuje ve stovce provedení a druhů piva máme tisíce.
Aby pro tohle všechno vznikl trh, reklamy začaly nadšeně zdůrazňovat volní kontrolu. Jedinec, který se rozhodoval, vybíral si a rozmazloval se požitky, se stal velkým byznysem. Když má jedinec hodně peněz, individualismus se stane mocným a výnosným pohledem na svět.
Během téhož období se Amerika stávala pohádkově bohatou zemí. Přestože miliony lidí žijí chudě, průměrně mají Američané větší kupní sílu než kdokoli jiný v historii. Bohatství dnes znamená něco jiného, než před staletími. Vezměte si středověkého prince: byl bohatý, ale většina toho, co vlastnil, bylo nedotknutelné. Nemohl prodat půdu nebo titul a jít si nakoupit koně. Jeho bohatství se na rozdíl od našeho nedalo přímo proměnit v kupní sílu. Naše bohatství je přímo svázáno se šíleným výběrem, který nám přinesl proces, jenž vedl k výrobě ledniček posázených kameny. Máme víc jídla, oblečení, vzdělání, koncertů, knih, vědomostí, podle některých dokonce víc lásky na výběr, než kdy měl kdokoli jiný.
S touto eskalací materiálního očekávání přišla i eskalace toho, co je v práci a lásce pokládáno za akceptovatelné. Práce byla dřív uspokojivá, pokud si člověk vydělal na živobytí. Dnes už to neplatí. Práce musí mít také smysl, Musí být prostor pro kariérní postup. Zaměstnavatel musí přispívat na důchod. Kolegové musí být sympatičtí a práce ekologicky významná.
I manželství vyžaduje víc, než stačilo dříve. Už nejde jen o výchovu dětí. Náš partner musí být přitažlivý, štíhlý, musí se s ním dát povídat o zajímavých věcech a měl by umět hrát tenis. Tato nafouknutá očekávání pramení z expanze volby.
Kdo si vybírá? Jedinec. Moderní jedinec není jako dřívější rolník, který měl budoucnost pevně danou. Muži (i ženy což zdvojnásobuje rozměr trhu) jsou burzou možností, rozhodnutí a preferencí. Výsledkem je nové já, „maximální“ já.
Já má historii. V nějaké formě tu bylo hodně dlouho, jen vlastnosti se s časem a kulturou měnily. Od středověku do pozdní renezance mělo já mizivou roli; v Giottově malbě vypadají všichni, kromě Ježíše, podobně Ke konci renezance se já zvětšilo a na Rembrantových nebo El Grecových obrazech už přihlížející nevypadají jako pouzí členové sboru.
Rozmach já pokračoval až do dnešní doby. Bohatství a technologie kulminovaly v já, které si vybírá, cítí radost a bolest, diktuje činy, optimalizuje nebo uspokojuje, a dokonce má vzácné atributy – například sebevědomí, výkonnost, sebedůvěru a kontrolu. Nazývám toto nové já, které je pohlcené starostí o vlastní uspokojení a ztráty, maximálním já, abych ho odlišil od toho, co existovalo před ním, tedy minimálního já, které měli naši prarodiče. Minimální já se podobně jako středověké já většinou prostě jen chovalo; jen málo se zabývalo tím, jak se cítí. Tolik se nestaralo o pocity, ale spíš o povinnosti.
Tak jako tak jsme nyní kulturou maximálního já. Volně si vybíráme z bezpočtu druhů zboží a služeb a za nimi hledáme ještě další výjimečné svobody. Spolu se svobodou přináší rozšířené já i nebezpečí. Hlavním z nich je těžká deprese. Domnívám se, že epidemie deprese pramení z maximálního já.
Kdyby k tomu došlo v izolaci, mohlo by zdůraznění já mít pozitivní efekt a vést k plnějšímu životu. Nemělo tomu však tak být. Rozmach já v naší době se sešel se zmenšeným smyslem pro komunitu a ztrátou vyššího smyslu. Dohromady vznikla plodná půda pro depresi.
(str. 433 – 436)
…
ÚPADEK VŠEOBECNÉHO DOBRA
Život, který věnujeme pouze sobě, je ubohý. Lidské bytosti potřebují kontext smyslu a naděje. Mívali jsme bohatý kontext, a když jsme selhali, mohli jsme se zastavit, odpočinout si – ulehnout na duchovní postel – a připomenout si, kdo jsme. Tento širší kontext nazývám všeobecným dobrem. Sestává z víry v národ, v Boha, v rodinu nebo v něco, co přesahuje naše životy.
V uplynulém čtvrtstoletí došlo k událostem, které oslabily naši oddanost větším jednotkám a zanechaly nás téměř nahé proti všedním útokům života. Jak bylo mnohokrát pozorováno, atentáty, vietnamská válka a aféra Watergate u mnohých Američanů zničila přesvědčení, že národ je prostředek, skrze nějž můžeme dosáhnout vznešených cílů. Ti, kteří vyrostli na počátku 60. let, to zřejmě vycítili – stejně jako já – 22. listopadu 1963, kdy byl zavražděn prezident Kennedy. Budoucnost nám zmizela přímo před očima. Ztratili jsme naději, že naše společnost vyléčí nesnáze lidstva. Je sice otřelým, avšak přesným konstatováním, že mnozí lidé z mé generace se ze strachu a ze zoufalství přestali zajímat o kariéru ve veřejných službách a chtěli dělat něco, v čem by našli štěstí aspoň sami pro sebe.
Tato změna z veřejného dobra na soukromé byla posílena zavražděním Martina Luthera Kinga Jr., Malcolma X a Roberta Kennedyho. Válka ve Vietnamu dala stejnou lekci později narozeným. Marnost a krutost válečné dekády rozrušila oddanost mladých patriotismu a Americe. A na ty, kteří unikli vietnamské válce, čekal skandál Watergate.
Oddanost národu už nám nikdy nemohla dodávat naději. Tato eroze oddanosti zase přiměla lidi, aby uspokojení hledali v sobě, aby se soustředili na vlastní život. Politické události anulovaly starou ideu národa, sociální trendy zase Boha a rodinu, jak si všimli vědci. Náboženství nebo rodina mohly skomírající vlastenectví nahradit, být pro nás zdrojem naděje a smyslu a zabránit nám, abychom se obrátili do sebe. Eroze víry v národ se bohužel sešla také s rozpadem tradiční rodiny a úpadkem víry v Boha.
Viníky rozpadu tradiční rodiny jsou zvýšená rozvodovost, mobilita a dvacet let nízké porodnosti. Protože se často rozvádíme, rodina už není bezpečným útočištěm, jímž bývala, něčím, co se nikdy neměnilo a vždycky jsme se k tomu mohli v krizi uchýlit. Snadná mobilita, schopnost sebrat se a odstěhovat na velkou vzdálenost, narušuje rodinnou soudržnost. Nemít sourozence nebo mít jen jednoho, což se týká mnoha amerických rodin, člověka izoluje. Zvláštní pozornost, které se dětem dostává, když se rodiče mohou soustředit jen na jedno nebo dvě, je sice dětem milá (dokonce o půl bodu zvyšuje střední hodnotu IQ), ale z dlouhodobého hlediska jim dává iluzi, že jejich radosti a strasti nejsou tak krátkodobé, jak se zdají.
Dejme tedy dohromady nedostatek víry, že vztah k Bohu je podstatný, rozpad víry v benevolentní moc země a rozpad tradiční rodiny. Kam se teď člověk může obrátit pro identitu, pro smysl a naději? Když potřebujeme duchovní postel, rozhlížíme se a vidíme, že všechny pohodlné kožené pohovky byly odstraněny a zůstala jen malá, polorozpadlá pryčna: já. A maximální já, obranné o oddanost něčemu většímu, je zdrojem deprese.
Už samotný rostoucí individualismus nebo samotný úpadek všeobecného dobra by dokázaly náchylnost k depresi zvýšit. To, že se obě příčiny v nedávné historii Ameriky sešly, je podle mé analýzy zdrojem epidemie deprese. Jejím mechanismem je pak naučená bezmoc.
(str. 436 – 438)
…
… je-li jedinec ohrožen selháním, které nemůže ovládnout, stane se bezmocným.
(str. 438)
…
Život s sebou nevyhnutelně nese spoustu osobních selhání. Málokdy získáme všechno, co chceme. Frustrace, porážka, odmítnutí jsou každodenními zkušenostmi.
(str. 438)
…
V individualistické kultuře, jako je ta naše, která klade malou důležitost na cokoli jiného, než já, člověk nemůže čekat valnou útěchu od společnosti, když selže. „Primitivnější“ společnosti se snaží jedinci pomoct, když ho potká ztráta, a tak zabraňují tomu, aby se z bezmoci stala beznaděj.
(str. 439)
…
Psychoantropolog Buck Schieffelin neúspěšně zkoušel najít ekvivalent deprese u novoguinejského kmene Kaluli, který je na úrovni doby kamenné. Když někomu z kmene uteče prase a on je z toho smutný, kmen mu dá jiné prase. Skupina vykompenzuje ztrátu a z bezmoci se nestane beznaděj.
(str. 439)
…
Extrémní individualismus pomáhá maximalizovat pesimistický vysvětlovací styl, neboť lidi nutí, aby běžná selhání vysvětlovali trvalými, univerzálními a osobními příčinami. Růst jednotlivce znamená například, že selhání je pravděpodobně moje vina – protože kdo jiný tu kromě mě je? … Úpadek společnosti znamená, že selhání je trvalé a univerzální. … Protože velké benevolentní instituce (Bůh, národ, rodina) už neexistují, osobní selhání se zdá být katastrofou. … Protože čas v individualistické společnosti končí naší vlastní smrtí, selhání jednotlivce se zdá být trvalé. Není pro něj žádná útěcha. Selhání kontaminuje celý život. Větší instituce si vynucují víru, a proto se z jejich perspektivy zdá osobní selhání méně věčné a méně univerzální.
(str. 439)
…
Taková je moje diagnóza: epidemie deprese vychází z prosazování individualismus a úpadku oddanosti většímu dobru. … existují dvě cesty ven: … přes změnu rovnováhy individualismu a společnosti; … přes využití síly maximálního já.
(str. 440)
…
Věřím, že nespoutaný individualismus má tak negativní následky, že tak, jak ničí nás, může zničit i sebe.
(str. 440)
…
Jakmile vyjde najevo, že individualismus může za desetinásobné zvýšení výskytu deprese, stane se méně přitažlivým životním stylem.
(str. 440)
…
… jednou nezbytnou podmínkou smyslu je spojení s něčím, co vás přesahuje. Pro mladé lidi je dnes obtížné brát vážně svůj vztah k bohu, své povinnosti k vlasti nebo být součástí velké rodiny, a proto hledají smysl života obtížně.
(str. 440)
…
Další (děsivou) alternativou je, že abychom se zbavili deprese a našli smysl, bez rozmyslu se vzdáme nově získaných svobod, které nám individualismus přináší, vzdáme se volní kontroly a starosti o jedince. Dvacáté století je plné katastrofálních příkladů společností, které se takto zkusily vyléčit. Současné bažení po fundamentalistickém náboženství po celém světě je další takovou reakcí.
(str. 441)
…
MORÁLNÍ JOGGING
Přestože obranyschopnost maximálního já byla donedávna neznámá a neprozkoumaná, já se bránit umí: dokáže zlepšovat samo sebe. V průběhu tohoto zlepšování by si mohlo uvědomit, že není vhodné zabývat se jen samo sebou, protože to je sice krátkodobě uspokojující, ale z dlouhodobého hlediska špatné.
(str. 441)
…
Mezi možnostmi, z nichž si maximální já může vybrat, je jedna paradoxní. Může se sobecky, v rámci taktiky sebezlepšování, rozhodnout snížit vlastní důležitost, protože ví, že z přílišného zabývání se sebou pramení deprese a pocit zbytečnosti. Možná bychom si měli udržet víru v důležitost individua, ale méně se zabývat vlastním pohodlím a nepohodlím. To by nám poskytlo prostor pro nové spojení s větším dobrem.
(str. 441 – 442)
…
Vezměme si jogging. … Malé každodenní zapření přinese z dlouhodobého hlediska výsledky.
(str. 442)
…
Jak můžeme v našem vlastním zájmu snížit investici do sebe samého a více investovat do společnosti? Odpovědí by mohl být „morální jogging“.
Oběť, vyžadovaná péčí o druhé, a čas, peníze a námaha věnované na všeobecné dobro nejsou pro novou generaci samozřejmé.
(str. 443)
…
Dnes je přirozené hledat toho nejlepšího. V generaci minulé bylo přirozené odpočívat a bavit se, tak vypadala ideální neděle…
(str. 443)
…
Zkuste si osvojit některé z následujících návrhů:
- Odložte si pět procent loňského zdanitelného příjmu na dary, ne však pro charitativní organizace, které udělají všechno za vás: musíte peníze rozdat sami, osobně. …
- Vzdejte se některé aktivity, kterou děláte pro své vlastní potěšení (večeře v restauraci, úterní filmový večer, …) a tento čas (ekvivalent jednoho večera týdně) věnujte na aktivitu prospěšnou ostatním. … Peníze, které jste ušetřili na oné aktivitě pro vlastní potěšení, využijte na všeobecně prospěšnou aktivitu.
- Když vás bezdomovec požádá o peníze, promluvte si s ním. Co nejlépe posuďte, zda peníze použije na nedestruktivní účely. Jestliže se vám zdá, že je utratí vhodně, dejte mu je (alespoň padesát korun). Choďte na místa, kde se potkáte se žebráky, mluvte s nimi a dejte peníze těm, kteří to skutečně potřebují. Stravte tím tři hodiny týdně.
- Až se dočtete o zvlášť hrdinském nebo odporném činu, napište dopis: člověku, který by měl radost z pochvaly, nebo kritický dopis člověku či organizaci, které se vám nelíbí. Věnujte tomu tři hodiny týdně. Pracujte pomalu. Pište dopisy stejně pečlivě, jako byste psali zprávu pro svou firmu.
- Naučte své děti, jak se dělit. Chtějte, aby si odkládali čtvrtinu svého kapesného. Měly by samy najít člověka nebo projekt, kterým se tyto peníze hodí, a osobně jim je dát.
(str. 443 – 444)
…
Není nezbytné provádět tuto aktivitu z poctivého přesvědčení. Stačí, když to budete dělat, protože je to pro vás dobré, bez ohledu na vliv na všeobecné dobro.
(str. 445)
…
Někdo by namítl, že navštěvovat každý týden vážně nemocné lidi je receptem na depresi. Nelze popřít, že pro některé lidi to platí. Podle mě však vystavení se lidskému utrpení přináší smutek, ale ne depresi v tom smyslu, který jsme používali v této knize,
(str. 445)
…
Zkušení dobrovolníci však uvádějí, jak je překvapilo, kolik energie ze své práce získávají.
(str. 445)
…
Objevili, že chudí a nemocní nejsou žádné příšery, ale lidské bytosti; mírné hrdinství postižených je spíše pravidlem než výjimkou; ačkoli dobrovolník může být ze svých zážitků smutný, nemá z nich depresi. … Je osvobozující vidět na vlastní oči, že mezi teoreticky bezmocnými jedinci jsou často duchovně i psychicky velmi vyspělí lidé.
(str. 445)
…
NAUČENÝ OPTIMISMUS
Prosazování naučeného optimismu by před rozmachem maximálního já nemělo smysl. Společnost chápala depresi jako důsledek špatných genů nebo biologické poruchy a připadalo by jí zbytečné snažit se změnit smýšlení o neúspěších.
(str. 446)
…
Ve společnosti, která podporuje já, se však já, jeho myšlenky, jejich důsledky, jakož i terapie a sebezlepšování, stávají předmětem pečlivého zkoumání.
(str. 446)
…
Nevěřím, že samotný naučený optimismus zastaví příval deprese na celospolečenské úrovni. Optimismus je jen užitečným doplňkem moudrosti. Sám o sobě neposkytuje životu smysl. Optimismus je nástrojem, který pomáhá jedinci dosáhnout cílů, jež si určil.
(str. 440)
…
Smysl či prázdnota spočívá ve výběru cílů. Až se naučený optimismus spojí s novou oddaností všeobecnému dobru, epidemie deprese a zbytečnosti bude u konce.
(str. 446 – 447)
…
FLEXIBILNÍ OPTIMISMUS
Jestliže se naučíte optimismu, můžete použít jeho metody, kdykoli budete potřebovat, aniž byste byli jejich otrokem.
Řekneme, že už tyto techniky skvěle zvládáte. Až se setkáte s porážkou a nesnázemi, budete umět zastavit depresi disputací proti katastrofickým myšlenkám, jež vás pronásledovaly.
(str. 447 – 448)
…
Máte teď další svobodu - … můžete využít optimismus, když usoudíte, že jde o slabší depresi, větší úspěch nebo lepší zdraví. Také se můžete rozhodnout ho nevyužít, kdykoli potřebujete jasný pohled na realitu.
(str. 448)
…
Naučený optimismus nezničí váš smysl pro hodnoty ani vám nezamlží úsudek. … umožní vám lépe využít moudrost, kterou vám dal život.
(str. 448)
…
Seligman, M., E., P.: Naučený optimismus – Jak změnit své myšlení a život, BETA, s.r.o., 2013, ISBN: 978-80-7306-534-8