DANIEL PINK - ZÁHADNÉ HLAVOLAMY HARRYHO HARLOWA
Harry F. Harlow, profesor psychologie na University of Wisconsin, založil ve čtyřicátých letech minulého století jednu z prvních laboratoří na světě, která se zabývala studiem chování primátů. Jednoho dne v roce 1949 vybral Harlow se svými kolegy osm makaků pro dvoutýdenní výukový experiment. Vědci vyrobily jednoduchý mechanický hlavolam podobný tomu, který je vyobrazen na obrázku. K jeho vyřešení bylo zapotřebí třech kroků – vytáhnout kolmo umístěný kolík, otevřít háček a zvednout sklopné víko. Velice snadné pro vás nebo pro mne, avšak mnohem náročnější pro šestikilovou laboratorní opici.
V rámci experimentu byly hlavolamy umístěny do klecí, aby se zjistilo, jak budou opice reagovat, a aby byly připraveny na to, až se bude po dvou týdnech testovat jejich dovednost řešit problematický úkol. Téměř okamžitě se však stalo něco velmi zvláštního. Zcela spontánně, bez jakéhokoliv donucení zvnějšku či pobízení ze strany experimentátorů, si opice začaly hrát s hlavolamem naprosto soustředěně a cíleně, a dokonce se zdálo, že je to baví. Velice rychle také zjistily, jak ta věcička funguje. Během 13. a 14. dne experimentu už byli makakové poměrně dost obratní. Často a rychle hlavolam řešili a ve více než šedesáti procentech se jim dařilo zdolávat úkol za dobu kratší než jedna minuta.
Bylo to poněkud zvláštní. Nikdo opice neučil, jak mají odstranit kolík, odsunout háček a otevřít víko. Nikdo je neodměňoval jídlem, pohlazením ani potleskem, když uspěly. A to odporovalo všeobecně přijímanému názoru na to, jak se primáti – včetně těch s větším mozkem a méně chlupy známých jako lidské bytosti – chovají.
Vědci tehdy věděli, že chování má dvě hnací síly. Tou první je biologický pud. Lidé a zvířata jedí, aby ukojili hlad, pijí, aby zahnali žízeň, a páří se, aby uspokojili své pohlavní touhy. Ale to se v tomto případě nedělo. „Vyřešení nevedlo k uspokojení z jídla, vody nebo sexu,“ zaznamenal Harlow.
Ovšem ani jediná další známá hnací síla zvláštní chování opic nevysvětlovala. Jestliže biologická motivace vychází zevnitř, tento druhý pohon vychází zvenčí – jde o odměny a tresty, které okolí uděluje za různé druhy chování. To platí především pro lidi, kteří reagují výhradně na vnější podněty. Když slíbíte, že nám zvýšíte plat, budeme pracovat usilovněji. Pokud existuje naděje, že dostaneme výbornou známku z testu, budeme se učit déle. Pohrozíte-li nám trestem, pokud přijdeme pozdě nebo nesprávně vyplníme formulář, přijdeme na minutu přesně a vyplníme všechny kolonky. Ani toto se ale nedalo aplikovat na chování makaků. Harlow napsal (můžeme téměř slyšet, jak se přitom škrábal na hlavě): „Chování zjištěné tímto pozorováním vyvolává zajímavé otázky pro motivační teorii, protože bylo dosaženo významného poznání a efektivního výkonu bez toho, abychom přistoupili ke zvláštním nebo vnějším stimulům.“
Co jiného by to mohlo být?
Jako nabídku na tuto otázku nabídl Harlow novou teorii, která odhaluje třetí hnací sílu: „Samo řešení úkolu poskytlo vnitřní odměnu.“ Opice luštily hlavolam prostě proto, že zjistily, že jim to přináší uspokojení. Bavilo je to. Radost z úkolu byla odměnou sama o sobě.
Jestliže byl tento názor radikální, to, co se stalo potom, nejasnosti a kontroverzi ještě prohloubilo. Možná, že tento nově objevený pohon, který Harlow nazval „vnitřní motivací“, byl skutečný. V každém případě byl ale podřízený dvěma ostatním pohonům. Pokud byly opice za řešení hlavolamů odměněny rozinkami, nade všechny pochybnosti se vedly ještě lépe. Když ale Harlow tento přístup zkoumal, zjistil, že opice ve skutečnosti dělaly více chyb a řešily hlavolam méně často. „Zavedení odměny potravou v tomto pokusu,“ píše Harlow, „vedlo k narušení výkonu, což je fenomén, který nebyl dosud v odborné literatuře popsán.“
Pink, D.: Pohon – Překvapivá pravda o tom, co nás motivuje, nakladatelství ANAG, s.r.o., Olomouc 2011, ISBN: 978-80-7263-671-6 (str. 7 – 9)