SIMON SINEK - OCHRANA SHŮRY

Silná vrstva mraků nepropouštěla ani trochu světla. Nebyly vidět žádné hvězdy nebo měsíc. Černo. Jednotka pomalu postupovala údolím, skalní terén neumožňoval vyšší než hlemýždí tempo. Co horšího, věděli, že jsou sledováni. Každý z nich byl napjatý.

Od útoků 11. září neuplynul ještě ani rok. Talibanská vláda teprve nedávno padla pod útoky amerických ozbrojených sil, když odmítla vydat vůdce Al-Kaidy, Usámu bin Ládina. V oblasti operovaly speciální vojenské jednotky a plnily útoky, které dodnes podléhají utajení. Toto byl jeden z těchto týmů a jedna z takových misí.

Vše, co víme, je, že četa dvaceti dvou mužů se nacházela hluboko uvnitř nepřátelského území a zrovna zajala osobu, kterou vláda nazývá „cíl vysoké hodnoty“. Nyní si razili cestu přes hluboké údolí v hornaté části Afghánistánu a svůj cíl vysoké hodnoty vedli a bezpečné místo.

Nad hustými mraky tu noc létal kapitán Mike Drowley, neboli Johnny Bravo, jak je znám pod svým volacím znakem a přezdívkou. Až na bzukot motorů jeho letadla panovalo naprosté ticho. Obloha byla potečkovaná tisíci hvězdami a měsíc osvětloval horní plochu mraků tak jasně, že připomínala čerstvě napadaný sníh. Bylo to nádherné.

Johnny Bravo a jeho doprovodný letoun kroužili nahoře a čekali, kdyby je dole potřebovali. Technicky vzato, A-10, láskyplně přezdívaný Warthog („prase bradavičnaté“), není stíhačka; je to bitevní letoun. Relativně pomalu letící, jednomístný obrněný letoun určený pro přímou bitevní podporu vojáků na zemi. Na rozdíl od bitevních stíhaček není rychlý ani sexy (odtud ta přezdívka), ale svůj účel plní.

V ideálním případě by se piloti A-10 ve vzduchu a vojáci na zemi rádi vzájemně viděli na vlastní oči. Pohled na letadlo nahoře, vědomí, že na ně někdo dohlíží, dává jednotkám dole větší jistotu. A pohled na vojáky dole ujišťuje zase piloty, že budou schopni v případě potřeby zasáhnout. Ale kvůli husté oblačnosti a hornatému terénu jedinou možností, jak oné tmavé noci v Afghánistánu zjistit, že ti druzí tam jsou, bylo pouze občasné rádiové spojení, které udržovali. Hustá clona mraků neumožňovala ani štěrbinu výhledu a Johnny Bravo nemohl vidět totéž, co vojáci, vnímal však jejich pocity z toho, co slyšel v rádiu. A to natolik, aby začal konat.

Na základě svého vnitřního pocitu se Johnny rozhodl, že potřebuje klesnout pod vrstvu mraků, aby spatřil, co se děje na zemi. Šlo o odvážný krok. Kvůli tlustým nízko visícím mrakům, bouřím vyskytujícím se v této oblasti a skutečnosti, že Johnny Bravo by údolím letěl se zorným polem redukovaným brýlemi pro noční vidění, by byl pokles pod mraky za těchto podmínek extrémně nebezpečný i pro ty nejzkušenější piloty.

Johnnymu Bravovi nikdo neřekl, aby tento riskantní manévr udělal. Pokud by vůbec nějaký pokyn obdržel, pravděpodobně by zněl, ať se zavěsí poblíž a počká až na výzvu k pomoci. Ale Johnny Bravo není jako většina pilotů. Přestože kroužil tisíce stop nad vojáky v bezpečném kokonu svého kokpitu, cítil úzkost mužů pod sebou. Bez ohledu na nebezpečí věděl, že pokles pod mraky byla správná věc, kterou je potřeba udělat. A to pro Johnnyho Brava znamenalo, že nemá jinou volbu.

Právě když se chystal zamířit dolů skrz mraky do údolí, jeho instinkty byly potvrzeny. Vysílačkou zazněla tři slova. Tři jednoduchá slova, ze kterých běhá pilotům mráz po zádech: „Jednotka má kontakt.“

„Jednotka má kontakt“ znamená, že někdo na zemi má potíže. Je to signál, který pozemní jednotky používají, aby daly ostatním vědět, že na ně nepřítel útočí. Přestože Johnny Bravo tato slova během tréninků slyšel nesčetněkrát, té noci je poprvé slyšel naostro – v bojové akci.

Johnny Bravo si osvojil způsob, jak navázat vztah s muži na zemi. Jak se vcítit do jejich situace. Během každého cvičení, zatímco letěl nad bojištěm, si vždy v mysli přehrával scénu z filmu „Zachraňte vojína Ryana“, v níž spojenci zaútočili na pláže v Normandii. Představoval si, jak rampa armádního plavidla klesá a vojáci vbíhají na pláž proti zdi německé střelby. Jak kolem nich sviští kulky. Jak se zbloudilé kulky zvonivě rozbíjejí o ocelové trupy lodí. Křik zasažených mužů. Johnny Bravo sám sebe vycvičil k představě, že se tato scéna dole odehrává pokaždé, když uslyší „Jednotka má kontakt“. S těmito obrazy živě vrytými v mysli reagoval na výzvu k pomoci.

Řekl svému parťákovi, ať se svým letounem zůstane těsně nad mraky, oznámil svůj úmysl leteckým dispečerům na základně i jednotkám pod sebou a nasměroval své letadlo dolů do tmy. Zatímco klesal skrz mraky, smýkaly s ním a s jeho strojem turbulence. Tvrdé odstrčení doleva. Náhlý propad. Náraz vpravo. Na rozdíl od komerčních letadel, kterými létáme, A-10 není určen pro pohodlí cestujících. Letadlo poskakovalo a silně se třáslo při průletu vrstvou mraků.

Jak se Johnny Bravo propadal do neznáma a neměl ponětí, co očekávat, soustředil svou pozornost na přístroje a snažil se přijmout co nejvíce informací. Jeho oči těkaly od jednoho ciferníku k druhému a občas letmo pohlédly z čelního okna. Výška, rychlost, směr, okno. Prosím. Ať. To. Vyjde. Prosím. Ať. To. Vyjde.“ Říkal sám sobě polohlasem.

Když konečně prorazil mraky, byl méně než tři sta metrů nad zemí a letěl uvnitř údolí. Obraz, který jej přivítal, se nepodobal ničemu, co kdy viděl, ani při tréninku nebo ve filmech. Nepřátelská palba přicházela z obou stran údolí. V obrovské intenzitě. Bylo jí tolik, že pruhy světla, které střely doprovází, vyplnily celou oblast. Všechny střely a rakety mířily doprostřed, přesně na speciální jednotku uvězněnou dole.

V roce 2002 letecká elektrotechnika nebyla ještě na takové úrovni jako dnes. Vybavení, které Johnny Bravo měl, by nezabránilo roztříštění letadla o skalní stěny. Ještě ke všemu se při letu řídil starými sovětskými mapami, které zbyly z invaze do Afghánistánu v osmdesátých letech. Nepřipadalo ale v úvahu, že by skupinu nechal na holičkách. „Jsou osudy horší než smrt,“ řekl by vám. „Jedním takovým je zabít omylem vlastní muže. Dalším osudem horším než smrt je vrátit se domů živý, když dvacet dva jiných to štěstí nemělo.“

A tak oné tmavé srpnové noci začal Johnny Bravo počítat. Znal svou rychlost a znal svou vzdálenost od hor. V hlavě mu proběhlo několik rychlých kalkulací a nahlas začal počítat., kolik vteřin mu zbývá do nárazu do stěn údolí. „Jedna jeden tisíc, dva jeden tisíc, tři jeden tisíc …“ Namířil zbraně letounu do místa, odkud viděl vycházet silnou nepřátelskou palbu, a stiskl spoušť rotačního kanonu Gatling. „Čtyři jeden tisíc, pět jeden tisíc, šest jeden tisíc…“ V té chvíli již neměl prostor, zatáhl za páku a vystřihl ostrý obrat vzhůru. Letadlo zaburácelo, když ho zprudka zanořil do mraků nad sebou, což byla jediná možnost, jak se vyhnout nárazu do hory. Přetížení jej lisovalo do křesla. Vydal se na nové kolo.

Ve vysílačce ale nebylo nic slyšet. To ticho bylo ohlušující. Znamenalo, že jeho palba byla zbytečná? Znamenalo to, že je komunikační důstojník mrtev? Nebo ještě hůře, byl už postřílen celý tým?

Pak se ve vysílačce ozvalo: „Super trefy! Super trefy! Víc takových! A to také udělal. Proletěl znovu údolím a při palbě počítal, aby nenarazil do hor. „Jedna jeden tisíc, dva jeden tisíc, tři jeden tisíc …“ Další prudký obrat vzhůru a zpět na nový okruh. A další. A další. Kosil nepřátele a paliva v nádrži měl dostatek; problém ale byl, že mu došla munice.

Zamířil nahoru do mraků, aby se spojil s druhým letadlem, které stále kroužilo nahoře. Johnny Bravo svého parťáka rychle seznámil se situací a co je potřeba dělat. Dvě A-desítky s křídly metr od sebe, zmizely dole v mracích.

Když se oba letouny vynořily necelých tři sta metrů nad úrovní terénu, začaly kroužit společně. Johnny Bravo počítal a jeho parťák se řídil podle něj a staral se o palbu. „Jedna jeden tisíc. Dvě jeden tisíc. Tři jeden tisíc. Čtyři jeden tisíc…“ Na povel se obě letadla vznesla prudce vzhůru a přeletěla na výchozí bod. A znovu. A znovu. „Jedna jeden tisíc. Dvě jeden tisíc. Tři jeden tisíc. Čtyři jeden tisíc.“

Tu noc se dvacet dva mužů vrátilo domů. Na americké straně nebyly žádné ztráty.

…

Onu srpnovou noc nad Afghánistánem Johnny Bravo riskoval svůj život, aby ostatní mohli přežít. Nedostal za to žádné výkonnostní prémie. Nebyl povýšen nebo interně oceněn.

Co motivuje lidi k takovému jednání?

Sinek, S.: Lídři jedí poslední – proč některé týmy drží pohromadě a jiné se rozpadají, Jan Melvil Publishing, Brno, 2015, ISBN: 978-80-87270-89-9 (str. 15 – 19)